Tato povídka je pro soutěž na blogu WWW.FANTAZPOVIDKY.BLOG.CZ.
START: Angelina Darneyová
Stalo se to před třemi roky, moje rodina… zemřela a to vše jen a pouze mojí vinou. Selena mě poprosila, abych jí o té strašné nehodě pověděla. Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se odhodlala a svolala je všechny: Matta, Selenu, Melissu a jejího druha Bradyho. Do lesa k pomníku naší rodiny, rodiny Darneyových.
***
Jsou tu všichni a já mohu začít.
"Tento pomník zde stojí už nějakou dobu, asi za tři roky to bude dvě stě let, co jej nechali postavit lidi z vesnice. Tehdy se vědělo o našem tajemství a všichni to brali tak, že jsme ochránci před nebezpečnou hrozbou soužící svět. Ať už v jakékoli době, vždy ta hrozba ohrožovala lidi, ta hrozba jste byly a jste vy, upíři." Ukázala jsem na Melissu a Bradyho.
"Ale co to má společného s tvým příběhem před první proměnou?" Otázal se a nezdvořile mě přerušil, kdo jiný než Matt, naše "zaltíčko".
"Za prvé, neskač mi do řeči. A za druhé, když budeš zticha, dozvíš se to," vyjela jsem na něj trochu ostřejším hlasem. Ale stejně jsem pokračovala ve vyprávění. "Moje rodina si dědictví předávala po hodně generací, ale všem se zatím nestalo, aby někdo umřel kvůli nim. Až na mě." Udělala jsem pomlku. Nevěděla jsem jak dál, protože jsem se snažila říct to co nejpřesněji, aby to napoprvé pochopily.
"Byl to den jako každý jiný v životě obyčejné průměrné holky, až do chvíle, než jsem zjistila, že moji matku zabil otec, když ji ochraňoval vlastním tělem před upírem. Dalšího úplňku se přeměnil. A mě řekl jenom to, že ji omylem zabil, o žádném upírovy se nezmínil. Řekl mi to přesně tady, přesně před třemi lety, spolu s bratrem, který už to ale věděl. Cítila jsem se ukřivděná, a proto jsem je odstrčila, udělala jsem to však moc rychle a oni oba dva zemřeli mojí vinou." Odmlčela jsem se a do očí se mi draly slzy, Sel mě vzala okolo ramen a utěšovala mě.
"Nemusíš nám říkat víc. To je dobrý… To se spraví, neboj se."
"Ne musím to doříct teď, nebo nikdy." A celá uplakaná jsem se znovu pustila do vyprávění.
"Rozrazili si lebku o tento pomník, jedná věc, která mi po nich zbyla. Jejich smrt jsem zinscenovala jako smrt při požáru v domě, kde jsem nechala všechny jejich věci. Dalšího úplňku jsem se proměnila. Nikomu bych to nepřála, je to příšerná… bolest." Konečně. Oddychla jsem si poprvé po třech letech jsem se na… to odvážila pomyslet, dokonce jsem… to řekla nahlas, ani moji vrstevníci-vlkodlaci to ze mě nedostali.
Zde hledá
Dobrá, jdu si to přečíst! :)