My World na Blog.cz

3) Únos

Probudila jsem se v temném zatuchlém prostoru. Skoro nic jsem neviděla, pouze slabý paprsek měsíčního světla, který ozařoval, teď už vím … Jeskyni.

Byla mi zima, Zapáchalo to zde zatuchlinou, která smrdí hůř než chlívek. Ležela jsem na holé zemi, byla jsem pouze přikrytá flisovou dekou.

V hlavě jsem měla zmatek, pamatuji si pouze rudé oči a ukrutnou bolest na krku, přesněji na krční tepně.

Zajela jsem si rukou pod platinově blond vlasy, které jsou mimochodem přírodní, a nahmatala jsem … nějakou tekutinu… krev.

Určitě tam mám jizvu jako prase.

Jak dlouho zde mohu být. Začala jsem uvažovat, jestli se odtud vůbec někdy dostanu. Pomalu jsem si stoupala na nohy a začala jsem ohmatávat zdi, jestli nenajdu nějaký východ.

"Nepokoušej se utéct, stejně ti to nepomůže. Čeká tě dobrý osud, pokud neutečeš."

"Prosím, pusťte mě. Nic jsem vám neudělala, nikomu nic neřeknu!"

"Nehodlám tě pustit. Takže buď zticha, nebo to schytáš, za chvíli tě navštíví tvoje nová kamarádka."

Neviděla jsem ho. Jenom slyšela, měla jsem strach. Nevím, co mám dělat. Nejspíše budu čekat na tu holku a potom se pokusím utéct.

Zavrávorala jsem a znovu upadla do temnoty.

***

Vzbudila jsem se zrovna, když jsem vpadla omráčená dívka s krvavou ránou na krku.

Prohlížela jsem si ji.

Měla obyčejné a nevýrazné hnědé oči, popelavě hnědé vlasy, štíhlou, ale udržovanou postavu. Prohlížela jsem si ji ještě dlouhou dobu… a poznala jsem ji, je to Sara. Sarabeth Jenkinsová. Prohnaná mrcha, namyšlená a panovačná zrůdička, která se do všeho vrtá a myslí si o sobě, že když je její otec starosta může si dělat, co se jí zlíbí, ale tímto momentem to končí. Teď jsme zajaté nějakým oplzlým úchylem, který si jen tak nedá pokoj. Teď se bude utápět v slzách, zatímco já se budu hrdě držet a přinejhorším se připravovat na smrt. Protože si nemyslím, že bychom se odtud nějak dostaly, nebo by nás někdo našel a zachránil.

"Sarabeth."

"Sarabeth." Začala jsem ji křísit z temnoty.

Pomalu otevřela oči: "Kde to jsem? Co jste se mnou udělali?"

"Uklidni se, už na nějakou chvíli zmizel."

"Kdo… O, ne, ty? Co tu děláš Whitová?"

"Coby unesl mě stejně jako tebe, ty hloupá. Teď hlavně nestoupej a nevyšiluj."

Upřeně se mi podívala do očí, jako kdyby z nich chtěla vyčíst můj průběh únosu.

Najednou se zamračila.

"Řekneš mi, co se mnou uděláš, nebo tu se mnou zůstaneš a budeš mě mučit?"
"To si jako myslíš, že jsem tě unesla já, jo? Dovol, abych se zasmála. Myslíš si, že kdybych tě unesla, tak bych si s sebou vzala jenom dvě tenké deky a žádné jídlo ani pití? Promiň, ale to jsi fakt tak hloupá?"

Stoupla jsem si a přešla jsem na druhý konec jeskyně, nebo co to bylo.

"Ne jenom, že bych se ani nedivila. Taková mrcha jako ty, by udělala všechno, aby se ve škole lidi ve škole nedozvěděli o tvých rodičích a o tom jak tvé "moderní kousky" jsou vlastně obnošené věci po tvé tetě z "Paříže", která vlastně bydlí v Los Angeles."

"To je mi už naprosto jedno, protože nás někdo unesl a nemyslím si, že by nás jen tak vrátil zpět domů. A jestli se vrátíme, klidně můžeš říct všem o mé rodině, ale já nikdy nepřijdu, o své dobré přátelé. Ale kdyby se tvoji přátelé dozvěděli, já nevím, třeba nějaké tvoje tajemství, asi bys už žádné přátele neměla. Takže promiň, ale já jsem na tom lépe než ty." Konstatovala jsem. " Ale to všechno nechme teď stranou, někdo nás unesl a my se musíme spojit, abychom odtud utekly."

Ukončila jsem svůj dlouhý proslov a nechala ji vstřebat fakta.

"Máš pravdu."

"Po dlouhé době ano. Mám pravdu."

"Musíme vymyslet nějaký plán."Prohlásila.

Stoupla si a začala obcházet po jeskyni, jako kdyby na něco měla přijít.

2. Výlet

Probudila jsem se, bylo půl osmé. Převlékla jsem se a šla jsem udělat snídani, sobě i Anně. Usmažila jsem vajíčka a topinky.

"Ahoj, miláčku. Jak se cítíš, Mio?"

"Ale jo docela dobře. Už se moc těším, takže mi vše utíká pomalu. A už je to."

Snídaně byla hotová. Společně jsme usedly ke stolu.

"Děkuji, že jsi mě na ten výlet pustila." Poděkovala jsem.

"Na jak dlouho, že to je?"

"Na dvě noci."

"Hlavně na sebe dávej…"

" Neboj se, nic se mi nestane, budu na sebe dávat pozor, nebudu chodit sama do lesa a nebudu se bavit s cizími lidmi. Spokojená."

"Ano. Takhle se mnou ale nemluv. Mám tě moc ráda a pozdravuj kamarády."

Sbalila jsem už jenom nějaké jídlo, párky a kolu. A ještě jsem tajně zabalila placku s tou nejtvrdší kořalkou jakou znám. Venku před domem zatroubilo auto. Jsou tady, jede se na první a doufám, že ne poslední, společný výlet se školní partou.

"Měj se mami."

"Taky se měj Miunko."

"Přestaň mi tak konečně říkat, nejsem malé dítě."

"To si myslíš ty."

"Pa."Řekla jsem a vyrazila ze dveří jako namydlená střela.

"Ahoj Mio."

"Ahoj Brayene. Jak se máte kluci, Nory?"

"Ale jo, jde to. Musíme i to pořádně užít, je to jasný?!"

"Jasně, ale můžeš přestat křičet, nerada bych, aby nám praskly skleničky."Dodala jsem se smíchem.

Ostatní se ke mně přidali.

Cesta k palouku trvala asi deset minut, museli jsme zastavit u polní cesty, vystoupit, pobrat všechny věci a se skučením je odnést na palouk.

Když jsem viděla ten kruh vykrojený mezi stromy, musela jsem se usmát, tak krásný kus přírody jsem neviděla hodně dlouho. Vytáhli jsme stany a začali jsme je stavět. Sofie - krásná na krátko ostříhaná hnědovláska se zamotala do plachty, než jsme je postavili, asi šestkrát jsem se válela po zemi v záchvatu smíchu.

"Vykouzli oheň Lucasi! Nebo tady zmrzneme." Zakřičel Brayen.

"Jasně už jdu na to, ale žádný zázraky ode mě nečekejte. Kouzlit fakt neumím." Přišla mu odpověď.

Po půl hodině marného křesání, smíchu celé party a zlostného nadávání Lucase, jsem se do toho vložila.

"Uhněte, předvedu vám "kouzlo"." Řekla jsem a ostatní se rozestoupili. Vytáhla jsem zapalovač z kapsy a Lucase popadl záchvat smíchu. Ostatní se podívali blíž, uviděli zapalovač a začali mě chválit. Zapálila jsem oheň, mohlo být kolem sedmé hodiny.

Přinesli jsme si špekáčky a začali jsme je opékat na ohni, Denielův skončil v záplavě ohně. Nakonec dostal jenom pár brambor upečených ve žhavém popelu více. Byl spokojený, tak jako všichni.

"El, jdu pro placku, jo?"

"Jasně za chvíli ať jsi tady nebo tě nechám spát venku a to si nepřeješ." Odpověděla s úsměvem na rtech.

Pomalu jsem se zvedla z dřevěné klády. Otočila jsem se zády k ohni a šla jsem do stanu pro placku s kořalkou, kterou jsem měla schovanou v batohu. Chvíli jsem se přehrabovala v batohu a …… Konečně! Našla jsem ji.

Otočila jsem se, že půjdu zpět k ohni, ale v tu chvíli jsem uslyšela křupnout větvičku ve stínu za sebou, trhnutím jsem se otočila. Uviděla jsem rudé zářivé oči. Blesku rychle jsem se otočila a pádila k ohni.

"Tak tady jsi, už jsem myslela, že se tě nedočkám, Mio. Těšíme se na tu tvoji placku a ty nikde."

"Tady." Podala jsem jim placku a zahleděla jsem se do ohně. Po nějakém tom přemítáním o tom zážitku u stanu, jsem přišla na to, že ty oči jsou stejné jako u toho psychopata, který mě pronásledoval k domu. Měla jsem strach dvakrát po sobě a potom ještě ten kluk u mě v pokoji. Tady se děje něco zvláštního. Vyřeším to ráno. Teď je čas na zábavu.

"Zapněte někdo rádio, jde se tančit." Křikla jsem. Někdo mě poslechl, rozezněla se hudba a my jsme pili alkohol až do padnutí.

Asi okolo půlnoci jsem to vzdala a šla jsem si lehnout do stanu. Kamarádi se ještě dlouho bavili a skotačili.

Probudila jsem se.

"Je mi blbě. Jdu zvracet." Zahuhlám a klidím se ze stanu.

Obuju si tenisky a spěchám pryč od stanu, protože nechci aby, to tu ráno smrdělo jako tchoř. Zastavím se až těsně u lesa, skloním se a hodím šavli do kytek.

Něco se kolem mě šustne.

Stuhnu jako led a jen těkám očima kolem, jestli něco nezahlédnu.

Nic.

Jen další zašustění a křupnutí větvičky, něco mi říká, že to je deja vu.

A také ano jen pohnu hlavou doprava a uvidím zářící rudé oči.

Na nic už nečekám a pouštím se do běhu, směrem, do lesa. Běží to za mnou, to poznám podle praskání větviček a šumění vzduchu. Je mi špatně z alkoholu a tak se trošku motám.

Zakopnu o kořen stromu, můj pronásledovatel toho využije, zvedá mě s rukama za zády. Pokouším se mu vytrhnout, jednou, dvakrát a po třetí to vyjde.

Hned co mě pustí, se rozbíhám, v běhu se ani neotáčím, vím, že běží za mnou, jen občas syknu bolestí, protože mě větve stromů škábou do krve.

Nevím jak, ale najednou, se můj pronásledovatel objeví přede mnou. Stihnu zareagovat a zastavím se. Vidím jeho rudé oči plát živočišnou touhou.

Nevím, co po mě chce, ale já se snadno nevzdávám, budu se bránit a svůj život nedám lacino. Pomalu se blíží ke mně, chce mě udeřit do obličeje, uhnu, ale už je za mnou, drží mě za vlasy a za rameno, předtím než upadnu do prázdna, ucítím ostré bodnutí na krku.

Potom … už… si… nic… nepamatuji.

"Mio!…….Mio!….Mio!"

"Jo, El, co se děje."zeptala jsem se mé nejlepší kamarádky Eleanory.

"No, víš, tuto sobotu pojedeme kempovat, pojedeš s námi že, jo?"

"Jistě, to si nemůžu nechat ujít. Půjde i Brayen , že?"

"Jo. Strašně moc se těším. Pomůžeš mi ho získat. Mám vymyšlený mistrovský plán."

"Dobře pomůžu ti ho získat, ale teď už musím jít, ahoj. Uvidíme se zítra v kolik………. Jo v osm. Pa Nory." Rozloučila jsem se a pomalu jsem šla domů.

Před vchodovými dveřmi mi upadli klíče, spadly ze schodů. Otočila jsem se, chtěla jsem je zvednout, ale ve stínu asi o tři domy dál jsem zahlédla siluetu, nejspíše muže, viděla jsem pouze jeho červené oči. Lekla jsem se, ale nemohla jsem se pohnout, stála jsem jako přimražená. Odtrhl ode mě oči, když si všiml, že ho pozoruju a pomalu začal kráčet ke mně. V tu chvíli jsem se pohnula, rychlostí blesku jsem zvedla klíče a už jsem je rvala do zámku. Měla jsem srdce až v krku, klíč nechtěl jít do zámku. Už byl u naší branky, když jsem odemkla, prudko otevřela dveře a zabouchla takovou ránou, že jsem i já sama nadskočila, srdce jsem teď pro změnu měla až na podlaze.

V tu chvíli došla má teta Anna.

"Co to tady vyvádíš, nemůžeš jen tak práskat dveřmi, co tě to proboha napadlo?"

Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jestli jí to nemám říct a došla jsem k názoru, že by mi neuvěřila. To jí radši budu lhát než, aby mě zavřela do blázince.

"Omlouvám se."

To bylo vše, co jsem ze sebe dokázala v tu chvíli vypravit. Odlepila jsem se od dveří a spěchala jsem po schodech na horu do svého podkrovního pokoje.

Anna na mě ještě zavolala

"Večeři máš v troubě, tak se najez a dobrou. Herb přijede až v pondělí."

Herb je Annin manžel vzali si mě k sobě společně, pracuje jako rozvodový právník, vydělává fůru peněz, takže jsem spokojená.

U večeře jsem přemýšlela o tom chlapovi s červenýma očima, bylo to hrozné a zároveň dicné. Proč by šel po mně, nejspíš se mi to asi zdálo.

Vykoupala jsem se, udělala hygienu a šla jsem spát.

Trhnutím jsem se probudila, někdo nebo něco stálo v okně. Přitiskla jsem se ke zdi s dekou pod krkem. Byl to muž, zloděj. Byla jsem potichu, ani si mě nevšiml, seskočil z okna, byl tichý, kdybych ho neviděla a díky noční můře bych se neprobudila, nevěděla bych o něm. Přešel ke knihovně a sehnul se k podlaze, v tu chvíli jsem věděla, co hledá.

"Není tam." Vypravila jsem ze sebe.

Otočil se ke mně, viděla jsem jeho modré oči a on viděl ty moje modrofialové. Naše oči jako kdyby se vzájemně pohladily.

"Co tam není?"

"Ta truhlička, kterou hledáš."

"A kde je?"

"Dám ti ji, až mi řekneš, na co ji potřebuješ."

V tu chvíli stál u mě a já byla jako okouzlená. Věděla jsem kde je ta truhlička, protože jsem o ní četla v těch denících. A tak jsem věci z ní poschovávala v tomto pokoji. Zrovna jsem na sobě měla jeden přívěšek z té truhličky. Bylo to stříbrné dvojité W.

"Nejsi zrovna v situaci, kdy bys mohla klást požadavky."

"To ty taky ne."

"Mám v ní osobní věci."

"Chceš říct, že ty věci jsou tvoje?"

"Rodinné dědictví."

"A co přesně z té truhličky chceš."

"Stříbrný medailon s ametystem."

"Dobře."

Přešla jsem k polici, k deníku z roku 1743.

"Ten medailon je v deníku z roku 1743, třetí police, osmí zleva, můj nejoblíbenější."

V tu chvíli u něj stál. Vyndal jej z police a zalistoval.

Nahlas přečetl: "Můj otec přinesl domů zatoulané bílé kotě s černými ponožkami. Byl jsem radostí bez sebe. Pochoval jsem jej a vymyslel mu jméno Pacička. Od té doby už nejsem sám, už nemám strach z temnoty, jsem šťastný."

Přečetl přesně do slova a do písmene moji nejoblíbenější část. Četl to tak, jako kdyby to sám napsal. Vzal medailon a zeptal se.

"Ty jsi je všechny četla?"

"Do jednoho. Od roku 1741 až po rok 1748."

"A jak jsi našla ten poslední?"

"Úplně náhodou…"

"Nashledanou." Přerušil mě.

Řekl, vyskočil do okna, otočil se a já uviděla jeho blankytně modré oči, jak se na mě s touhou dívají.

"Měj se. A jestli ti to nevadí, vzala jsem si ten stříbrný přívěšek s dvojitým W."

"Nevadí. Je tvůj, Mio Whitová."

S ohromením z toho, že zná moje jméno, jsem se dívala, jak se ztrácí ve tmě. Déle jsem to nevydržela a šla jsem spát.

Probudila jsem se v temném zatuchlém prostoru. Skoro nic jsem neviděla, pouze slabý paprsek měsíčního světla, který ozařoval, teď už vím … Jeskyni.

Byla mi zima, Zapáchalo to zde zatuchlinou, která smrdí hůř než chlívek. Ležela jsem na holé zemi, byla jsem pouze přikrytá flisovou dekou.

V hlavě jsem měla zmatek, pamatuji si pouze rudé oči a ukrutnou bolest na krku, přesněji na krční tepně.

Zajela jsem si rukou pod platinově blond vlasy, které jsou mimochodem přírodní, a nahmatala jsem … nějakou tekutinu… krev.

Určitě tam mám jizvu jako prase.

Jak dlouho zde mohu být. Začala jsem uvažovat, jestli se odtud vůbec někdy dostanu. Pomalu jsem si stoupala na nohy a začala jsem ohmatávat zdi, jestli nenajdu nějaký východ.

"Nepokoušej se utéct, stejně ti to nepomůže. Čeká tě dobrý osud, pokud neutečeš."

"Prosím, pusťte mě. Nic jsem vám neudělala, nikomu nic neřeknu!"

"Nehodlám tě pustit. Takže buď zticha, nebo to schytáš, za chvíli tě navštíví tvoje nová kamarádka."

Neviděla jsem ho. Jenom slyšela, měla jsem strach. Nevím, co mám dělat. Nejspíše budu čekat na tu holku a potom se pokusím utéct.

Zavrávorala jsem a znovu upadla do temnoty.

***

Vzbudila jsem se zrovna, když jsem vpadla omráčená dívka s krvavou ránou na krku.

Prohlížela jsem si ji.

Měla obyčejné a nevýrazné hnědé oči, popelavě hnědé vlasy, štíhlou, ale udržovanou postavu. Prohlížela jsem si ji ještě dlouhou dobu… a poznala jsem ji, je to Sara. Sarabeth Jenkinsová. Prohnaná mrcha, namyšlená a panovačná zrůdička, která se do všeho vrtá a myslí si o sobě, že když je její otec starosta může si dělat, co se jí zlíbí, ale tímto momentem to končí. Teď jsme zajaté nějakým oplzlým úchylem, který si jen tak nedá pokoj. Teď se bude utápět v slzách, zatímco já se budu hrdě držet a přinejhorším se připravovat na smrt. Protože si nemyslím, že bychom se odtud nějak dostaly, nebo by nás někdo našel a zachránil.

"Sarabeth."

"Sarabeth." Začala jsem ji křísit z temnoty.

Pomalu otevřela oči: "Kde to jsem? Co jste se mnou udělali?"

"Uklidni se, už na nějakou chvíli zmizel."

"Kdo… O, ne, ty? Co tu děláš Whitová?"

"Coby unesl mě stejně jako tebe, ty hloupá. Teď hlavně nestoupej a nevyšiluj."

Upřeně se mi podívala do očí, jako kdyby z nich chtěla vyčíst můj průběh únosu.

Najednou se zamračila.

"Řekneš mi, co se mnou uděláš, nebo tu se mnou zůstaneš a budeš mě mučit?"
"To si jako myslíš, že jsem tě unesla já, jo? Dovol, abych se zasmála. Myslíš si, že kdybych tě unesla, tak bych si s sebou vzala jenom dvě tenké deky a žádné jídlo ani pití? Promiň, ale to jsi fakt tak hloupá?"

Stoupla jsem si a přešla jsem na druhý konec jeskyně, nebo co to bylo.

"Ne jenom, že bych se ani nedivila. Taková mrcha jako ty, by udělala všechno, aby se ve škole lidi ve škole nedozvěděli o tvých rodičích a o tom jak tvé "moderní kousky" jsou vlastně obnošené věci po tvé tetě z "Paříže", která vlastně bydlí v Los Angeles."

"To je mi už naprosto jedno, protože nás někdo unesl a nemyslím si, že by nás jen tak vrátil zpět domů. A jestli se vrátíme, klidně můžeš říct všem o mé rodině, ale já nikdy nepřijdu, o své dobré přátelé. Ale kdyby se tvoji přátelé dozvěděli, já nevím, třeba nějaké tvoje tajemství, asi bys už žádné přátele neměla. Takže promiň, ale já jsem na tom lépe než ty." Konstatovala jsem. " Ale to všechno nechme teď stranou, někdo nás unesl a my se musíme spojit, abychom odtud utekly."

Ukončila jsem svůj dlouhý proslov a nechala ji vstřebat fakta.

"Máš pravdu."

"Po dlouhé době ano. Mám pravdu."

"Musíme vymyslet nějaký plán."Prohlásila.

Stoupla si a začala obcházet po jeskyni, jako kdyby na něco měla přijít.

Tato povídka je pro soutěž na blogu WWW.FANTAZPOVIDKY.BLOG.CZ.

START: Angelina Darneyová